Ďurinda (51) z Tublatanky: 30 let mi chodí nabídky k sňatku! Jenže je pozdě...
7 fotografií
Kytarista a zpěvák Maťo Ďurinda (51) býval idolem dívčích srdcí, ženy po něm šílely, jeho kapela Tublatanka patřila v osmdesátých letech k nejúspěšnějším v Československu. Letos tahle slovenská partička slaví třicáté výročí a to už byl přece pádný důvod vypravit se do Bratislavy a zjistit, co známý zpěvák dělá dnes!
Maťo, jak vzpomínáte na dobu, kdy vám fanynky klečely u nohou?
„Rád. Moc rád… (smích) Byli jsme mladí svobodní chlapci, kteří milovali muziku, koncerty a cestovali po celém tehdejším Československu. Fanynky nám psaly zamilované dopisy. Sem tam jsem i dostal nabídku k sňatku. Ale pořád nás nahánějí… Ještě nedávno po Eurovizi v Irsku mi od jedné Angličanky a Norky přišla psaníčka, že si je můžu vzít. Jedna z nich poslala i svoji fotku, kde seděla na koni.“
Reagoval jste na to?
„Nereagoval. Ale z našeho fanklubu jim byl poslán děkovný dopis a cédéčko.“
Když už jsme u těch sňatků. Vy jste se oženil teprve před čtyřmi roky. Proč jste čekal tak dlouho?
„Do té doby jsem nepoznal tu pravou. Oženíš se, když získáš pocit, že je to ta osoba, se kterou si po všech stránkách rozumíš a chceš mít s ní děti. Jsem šťastný, že jsem ji našel.“
Úplně jste se teď rozzářil…
„Rozumíme si opravdu ve všem. Mirka je navíc také muzikantka. Měla dívčí rockovou kapelu, hraje na kytaru, na klavír, skládá hudbu a píše i texty. Dokonce jich několik napsala i na mé album. Doma si spolu občas i zahrajeme, takže paráda.“
Máte spolu dvě děti, pětiletou Barborku a ročního Martina. Už se u nich projevují hudební geny?
„Barborka má velký talent, cítí muziku, krásně tancuje. Je hodně šikovná. Má ráda rockovou klasiku, ale poslouchá i Tublatanku. Dokonce tím nakazila i ostatní děti ve školce. A Martin? To je můj jmenovec, následovník. Na obě jsem moc hrdý.“
Jak to bylo s vámi, bylo odmala jasné, že se stanete rockerem?
„Chtěl jsem být hokejistou. Hrál jsem za BEZ Bratislava a docela mi to šlo. Jako pravé křídlo ve druhém útoku jsem střílel dost gólů. Mám doma dvě medaile, v mladších žácích jsme se stali mistry Slovenska, ve starších žácích jsme brali stříbro.“
Proč jste nakonec skončil?
„Jednou jsem dostal pukem přímo do tváře, zlomilo mi to nos. Pak mi spoluhráč tvrdým faulem na tréninku zlomil klíční kost. Po těchto zraněních jsem začal víc trápit kytaru. A už u toho zůstal. Láska na celý život.“
Máte ale vystudovanou farmacii. Čím to, že jste si vybral právě tento obor?
„Máme to v rodině. Otec pracoval na farmaceutické fakultě, která sídlila hned naproti zimáku. Vždycky po tréninku jsem tam k němu zašel a v laboratoři s ním dělal různé pokusy. Tam jsem k tomu přičichl.“
Připomeňte si asi největší hit skupiny Tublatanka:
Nebylo mu tedy líto, že jste šel nakonec jinou cestou?
„Jednou na tréninku jsem se na ledě protahoval a najednou vidím z okna zimáku jak je laboratoř otce celá v plamenech. Hned jsem poprosil trenéra, ať mě pustí a běžel za ním. Měl jsem o něj strašný strach! Naštěstí se mu nic nestalo. Táta zrovna prováděl se studenty experiment, smíchali ale nesprávné chemikálie a bouchlo to. Přiznám se, že mi tohle trochu odradilo. Otec to samozřejmě pochopil.“
Nicméně dokázal byste se tím uživit ještě dnes?
„Mám k tomu pořád vztah. Zajímám se o nová léčiva i o medicínu jako takovou. Kdyby mě neživila muzika, možná bych teď byl šéfem nějaké lékárny.“ (smích)
Vypadá to, jako by se u vás zastavil čas. Jak to děláte?
„Každý z nás stárne, každý z nás jednou umře – to jsou dvě největší spravedlnosti tohoto světa. Abych řekl pravdu, nijak zvlášť o sebe nepečuji. Občas si dám i nějaký ten alkoholový drink. Je ale pravda, že jsem nikdy v životě nekouřil.“
Takže jste se neřídil heslem: sex, drogy, rokenrol?
„Drogy odsuzuji. Muzikanti, kteří v tom »jedou«, podávají v tomhle stavu špatné výkony, zpívají falešně, skládají slabou hudbu, píší nesrozumitelné texty.“
Letos se skupinou slavíte třicáté výročí. Co chystáte?
„Připravujeme na říjen a listopad velké koncertní turné v Čechách i na Slovensku ve větších i menších městech. Plánujeme novou desku.“
Na jaké období ve své kariéře vzpomínáte nejraději?
„Prošli jsme roky, které byly radostné, nádherné a naopak bolestné. Tragédií byla sebevražda našeho kytaristy Doda Dubána.“
V dubnu to bude deset let. Tušili jste, že to udělá?
„Svou situaci s námi mnohokrát probíral. Když měl depresivní období, cestou na koncert jsme se třeba pět hodin v kuse dokázali bavit o tom, jak je nešťastný, že se mu život nedaří. Stěžoval si, že mu to v lásce nevychází, tak jak si představuje, Přesto byla jeho smrt pro nás šok. To bylo pro nás období, kdy jsme si říkali, jestli má smysl vůbec pokračovat.“
Co nakonec rozhodlo, že jste to nezabalili?
„Na pohřbu Doda za námi přišel jeho otec a říká: „chlapci, hrajte, život jde dál…“
7 fotografií
