Ladislav Gerendáš (66): S Mládkem už mohli být po smrti!
7 fotografií
KARLOVY VARY – Jeho obličej je navždy spojený s Banjo Bandem Ivana Mládka. Trumpetista a herec Ladislav Gerendáš (66) si dnes užívá života důchodce, občas si s kamarády zahraje jazz a také ho můžeme vidět v jednom představení v pražské Ypsilonce. Čtenářům Nedělního Aha! mimo jiné prozradil, proč se nikdy neoženil, jak si ho lidé pletou s Jaroslavem Uhlířem a jak se při cestě z vystoupení Banjo Bandu Ivana Mládka znovu narodil.
Kdybych vás oslovil pane Uhlíři, překvapilo by vás to?
„Určitě ne. Nejdříve si mě pletli s Tondou Hájkem od Plavců, a když Tonda umřel, myslel jsem, že už budu mít v tomto smyslu pokoj. Ale objevil se Jarda Uhlíř. Jen aby proboha neumřel, přeji mu, aby mě přežil.“ (smích)
Zažíváte podobné omyly často?
„Pořád. Takže se nemůžu nafukovat, když na mně chce někdo třeba na ulici podpis. Nikdy totiž nevím, za koho mě vlastně má. Jen tomu vůbec nerozumím. Když se podívám do zrcadla, tak tam žádnou podobu s Uhlířem nevidím.“
Kdy a kdo si vás s ním například spletl?
„Stává se to pořád a mnohdy z toho mám velké dilema. Když za mnou například běží děti a chtějí podpis, nechci je zklamat. Zvláště, když mě oslovují pane Uhlíři. Tak jsem se jednou podepsal i jeho jménem. A Jarda to má obráceně. Jednou v noci jsem v rozhlase zaslechl, jak Zdeněk Svěrák vyprávěl příhodu z restaurace, kde číšník oslovil Jardu Uhlíře: »Tak co si dáte, pane Gerendáši?« Úplně mě to probudilo.“
Takže byste si mohl udělat na svého kolegu i nějaký dluh. Nenapadlo vás to někdy?
„Ne. To mě opravdu nenapadlo. (smích) Ale mám radost, když se někde dozvím, že Uhlíř má tu samou potíž jako já. Před tím mi připadalo, že trpím jenom já.“
Dlouhé roky jste prožil s Banjo Bandem Ivana Mládka, kde jste jistě zažili i spousty legrace. Máte v paměti nějakou zajímavou příhodu?
„Nebyly všechny jenom veselé. Jednou jsme se málem zabili, když jsme se v noci vraceli z vystoupení z Tábora. Pršelo a my jsme o půlnoci vlétli do lesa. Řídil Ivan, ale byl v tom nevině. Před značkou, která označovala prudkou zatáčku, někdo parkoval a ona nebyla vidět. Trochu jsme se pomlátili a přední kola byla vražená asi do půlky auta. Mládkovi se druhý den narodil syn, takže mohl být pohrobek.“
Nikdo se vážně nezranil?
„Ne, bylo to podobné, jako byste dostal pár facek. Zajímavé je, že vepředu seděl pianista Kalhous, který se krátce před havárií ptal Ivana, jak fungují ty samonavíjecí pásy. Ivan mu vysvětloval na jakém principu pracují a řekl mu, že mu to za chvíli ukáže v praxi. Ještě před tím však došlo k té bouračce.“
Ještě, že to dopadlo alespoň takhle. A teď tedy něco opravdu pro zasmání.
„Jednou v zimě jsme ve Varšavě spali v maringotkách, ve kterých se netopilo. V jedné maringotce spali Pešák s Bošinou, kterým jsme říkali alkoholová frakce. Tenkrát jsme se nestačili divit. Měli otevřené okno, v umyvadle byl led a v tom ledu zamrzlé ponožky. Pešák měl vousy bílé od jinovatky a spali spokojeně jako dudci. Ani nenastydli, všechno vydrželi.“
Předpokládám, že je zahřál alkohol?
„Zřejmě ano. Tenkrát tam byl kiosek, kde prodávali pivo v takových malých a baňatých lahvičkách. Stalo se, že ten kiosek vypili úplně celý. Do té atmosféry si přivezl náš manažer basu plzeňského, kterou mu pak celou vylemtali. Rád na tu dobu vzpomínám. V kapele jsme se měli všichni rádi, bylo to krásné období a Ivan byl skvělý a moudrý šéf.“
Jistě nebyla nouze ani o fanynky a přesto jste se nikdy neoženil. Nenašla se ta pravá?
„Fanynek bylo hodně a jako mladý kluk jsem si to i náležitě užíval. Proč jsem zůstal svobodný sám nevím. Měl jsem dva pokusy. V roce 1971 jsem se málem oženil, ale ta dotyčná si to rozmyslela. Druhý pokus byl po čtrnácti letech a to jsem si zase rozmyslel já. Jestli bude třetí, to nechám osudu.“
Prý se veřejně angažujete i mimo umělecké aktivity?
„Ze všech sil pomáhám Asociaci sdružení na ochranu a rozvoj kulturních dědictví v ČR. Zatím se marně snažíme zachránit zdevastované lázeňské objekty v Kyselce, které majitel nechává chátrat. Ale nevzdáme to.“
Jaké je vaše životní krédo?
„Trochu jsem si dovolil poupravit známý výrok Jana Wericha, který v mém podání zní následovně: Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl a nebyl debil.“
7 fotografií
