Krutý osud cyklistického šampiona Vlastimila Moravce (†37): Zabili ho 11 dní po svatbě!

„Měli jsme malou svatbu o deseti lidech. Vlastíkovi pět roků před tím zemřela maminka, po třech letech i tatínek, takže z jeho strany tam nebyl nikdo. Dokonce to neřekl ani nikomu v práci, učil na vysoké škole.“

Vašeho prvního společného dítěte se nedožil, jak vycházel s nevlastní dcerou Pavlou?

„Byl mezi nimi pěkný vztah, podobný jaký měl ke svým dcerám z prvního manželství. Pavlínka měla zpočátku problém s tím, že se v její blízkosti objevil najednou cizí mužský element, její otec totiž emigroval do Německa, ale nakonec se srovnali velice dobře. Dokázal děti pobavit, udělat jim program, hrál si s nimi. Nosil nám i snídani do postele. Po jeho smrti mi jednou Pavlínka řekla: Tak dobrý čaj nám už nikdo neudělá!“

Jak jste se o tragédii dozvěděla?

„Přišli mi to říct trenéři Karel Vávra, Jirka Daler a pan Boháč. Myslela jsem, že jdou na kafe. A oni tak divně koukali… Byl to hrozný pocit. Ještě jsem se zmohla zeptat na to, jestli ho něco bolelo. Prý ne. Potom mě odvezli k rodičům. Byl to hrozný šok. Dodnes nevím, jak jsem to byla schopna přijmout a schopná dál fungovat.“

Neměla jste obavy, že se stres projeví na ještě nenarozeném dítěti?

„Měla, hlavně když jsem byla pořád uplakaná, nebylo to jednoduché. Pak jsem si říkala, že to příroda nějak zařídí, že to děťátko ochráním, nakonec musely ženy rodit v koncentráku a prožívaly větší tragédie. Každopádně jsem šťastná, že mám na Vlastíka takovou vzpomínku. Dítě tím, že se o něj musíte starat, vás přinutí taky myslet na něco jiného.“

Kdy se vás dcera Eva zeptala, kde má tatínka?

„Na ten okamžik jsem čekala s hrůzou. Bylo tak mezi druhým a třetím rokem. Jednou jsme takhle jeli autem a ona mě říká, maminko, kde já mám tatínka? Snažila jsem se jí to nějak vysvětlit. Až tak za další dva roky mi ještě řekla: Mně je hrozně líto, že jsem ho aspoň neviděla.“

Potkala jste se někdy s řidičem, který měl podíl na Vlastově smrti?

„Nepotkala, ani jsem nechtěla. Ale viděla jsem jeho paní s dítětem. Jsem stomatoložka a jednou přišla do ordinace. Pamatuji si, že ten chlapeček se tenkrát moc nechtěl nechat ošetřit. Až poté co odešla, jsem řekla sestřičce, že to je manželka od pána, s kterým měl Vlastík tragickou nehodu.“

Nezamrzelo vás někdy, že se třeba nepřišel aspoň omluvit?

„Je to asi lepší, že nepřišel a nejitřil bolavé rány. Já bych mu to asi odpustila, protože on to určitě neudělal schválně, byla to taková nešťastná náhoda, i když se tam neměl otáčet. Přitom všude se tvrdí a píše, že na cestě z kopce dolů náklaďák „jen“ odbočoval. Tenkrát jsem ale neměla na to, to nějak řešit. I pro toho řidiče to musí být hrozný, měl rodinu. A říkala jsem si, že když se v tom bude nějakým způsobem šťourat a budu chtít vědět, co a jak bylo, že to Vlastíka stejně do života nevrátí, a asi bych si sama komplikovala život traumatem.“

Vlastimil Moravec ale má i »svůj« cyklistický oddíl.

„Založil ho Petr Koudelka v Benešově u Boskovic. Začal s tréninkem malých dětí, teď už má velký oddíl o několika kategoriích a je docela úspěšný. Petr Koudelka jim o Vlastíkovi hodně povídá, navštěvují společně jeho hrob. I já za nimi pravidelně jezdím.“

A jak na něj vzpomínají kamarádi cyklisté?

„Protože měl rád slivovici, kterou jsme také pálili, tak jeho hrob slivovicí taky polili. Už osm roků má na náhrobním kameni také cyklistické medaile. Když někdo z jeho kamarádů nějakou získá, tam mu ji tam přiveze.“