45 let od tragédie v brněnském kinosále: Ludvík Gregor přežil pod sutinami!
11 fotografií
Zítra uplyne 45 let od největší české novodobé tragédie ve stavebnictví, Brno dodnes nemůže zapomenout na ono děsivé ráno 8. dubna 1968. Co se tehdy stalo? Stavitelé jednopatrové kinokavárny v brněnských Černých Polích nedodrželi základní normy, příliš spěchali, aby splnili tehdejší socialistický závazek. A kvůli bolševickému šlendriánu zahynulo v sutinách stavby sedm lidí a pět dalších bylo zraněno.
Koncem března přišly opožděné mrazy, rtuť teploměru klesla až k -15 °C. Beton, který, jak se později ukázalo, byl i kvalitativně nevyhovující, v té zimě špatně zrál. Podle norem se smělo betonovat jen do -5 °C!
Divné tušení
Pod budoucím kinosálem bylo ovšem potřeba odstranit bednění monolitické betonáže, aby se mohlo pokračovat ve stavbě. Stavbyvedoucí Halamka (†37) a mistři Kampas (†37) a Neradil (†37) se sice v pátek dohodli, že bednění ještě nechají být, ale v pondělí přece jen dali pokyn k odbednění. „Nevím, kdo jim to nařídil. Ale pamatuji si dodnes, že jsme měli divné tušení,“ vypráví Ludvík Gregor (63), tehdejší brigádník.
Jeho příběh je šťastný i bizarní. Ráno podepsal přijímací papíry, vyfasoval montérky a šel pracovat. Pouhé dvě hodiny byl zaměstnán u Pozemních staveb. Pak došlo ke zřícení podpěrných sloupů a stropů. „Prošel jsem ráno lékařskou prohlídkou a byl jsem zdráv, přijat. Když mě odvážela sanitka, byl jsem někdo jiný,“ říká vitální Moravák z Velkých Pavlovic.
Mávli rukou a bourali…
Právě on tehdy s tesaři odstraňoval podlážky a kůly, které bednění držely. „Na Halamku, který stál vedle mě, se jeden z tesařů náhle otočil a povídá: Mistře, tady je trhlina ve stropě. Ten na ni koukl, mávl nad tím rukou a odpověděl mu: To je dobrý, to se zapraví. Potom tesař ještě dvakrát bouchnul kladívkem do bednění a od té doby si prakticky už nic nepamatuji,“ zavzpomínal pro Nedělní Aha! Ludvík Gregor.
Lítalo to jako sirky
První hlášení na brněnskou záchrannou stanici přišlo v 9.40 hodin. Na místo tragédie vyjely požární vozy, sanitky, vyprošťovacích prací se zúčastnila i vojenská jednotka. Bylo jasné, že se nedá použít žádné mechanizace, poněvadž střecha, betonové vazníky i obvodové zdivo se zhroutily dovnitř plánovaného kinosálu. „Co vím, tak se betonovalo před Vánoci a od té doby už měl mít beton zrání dávno za sebou. Jenže byl přemrzlý, nekvalitní a pilíře, které byly navíc poddimenzovány, nevydržely, a tím pádem celá budova spadla,“ míní Ludvík Gregor.
Vše se odehrálo rychle, ozvala se ohlušující rána. Stavba se protrhla uprostřed, kde byla spára. Pilíře se rozletěly jako sirky a vše se sesypalo do trychtýře. „Následná tlaková vlna nás s Kampasem, jak jsme stáli u zdi, vyhodila po jejím pádu napůl ven ze stavby. Ti, kteří byli uprostřed, neměli šanci přežít. Kampas vážil tenkrát snad 115 kilo a po tlakové vlně mě zalehl. Ještě než jsem omdlel, cítil jsem, jak začíná chladnout. Umřel na mně. Poté, co ho nadzvedli, jsem si všiml, že se mu hodinky zastavily na devíti hodinách a dvaceti minutách,“ vzpomíná pan Gregor.
Přežil pod mrtvým mistrem
První raněný byl zachráněn po 35 minutách. Nakonec bylo vyproštěno pět raněných a sedm mrtvých. „Probral jsem se kolem oběda. Celou tu dobu jsem ležel mezi dvěma prefabrikovanými překlady a vedle stavbyvedoucího, přitom ruku jsem měl v jeho mozku, který vytekl.“ Gregor začal křičet, chodili nad ním záchranáři a hledali přeživší, mrtvé vytahovali až v úterý. „Volal jsem: Dejte mi lopatu, já se vyhrabu.“
Byl v šoku. Potom ho vzali za ruce a chtěli vytáhnout, jenže jim okamžitě omdlel znovu. „Odhrabali mě a zjistili, že mám na nohách překlad. Montérky jsem měl zalisované do masa.“ Před stavbou už čekala sanitka, dostal uklidňující injekci. Vzbudil se až po operaci druhý den. „Měl jsem rozlomenou pánev, stáhli mi ji a dali do sádry a měl jsem otočené obráceně oba kotníky, které byly navíc i rozdrcené. Vyndávali mě z nich zbytky ze sutin.“ Dodnes mu v zimě a při změnách počasí cuká v kotnících, dlouho ho bolela pánev a stydké kosti.
Proč se jen vracel?
U Pozemních staveb byl zaměstnán vlastně jen necelé dvě hodiny. A to měl brát 7.50 korun na hodinu. „Tři čtvrtě roku jsem marodil a týden po skončení nemocenské mi přišel povolávací rozkaz. Po tragédii mně dalo, kromě nemocenské, ROH na knížku tisíc korun. Rodiny po mrtvých, kteří měli rizikové pojištění, dostali 40 000 korun a ještě něco na děcka. Hodně se mluvilo o tom, že mistr a stavbyvedoucí, tedy Kampas a Halamka, kteří na kinokavárně zahynuli, měli vlastně štěstí, protože by jinak nesli velké následky. Myslím, že oba měli po třech dětech.“
K překvapení mnohých se po vojně do Pozemních staveb vrátil. „Asi mi při té nehodě hrklo v hlavě, ani vlastně nevím, proč jsem se tam vracel. Dlouho si na mě ale na různých stavbách ukazovali: To je ten, co přežil,“ uzavírá Ludvík Gregor.
11 fotografií
